To já občas tak mám ... Možnosti záznamů a Changing Chanels

Krátký výlet za uměním a televizí mě donutil uvažovat o tom, co se u nás v galeriích děje špatně.

Minulý měsíc jsem se rozhodl navštívit brněnský Místodržitelský palác, kde se aktuálně nacházel kurátorský projekt Petra Ingerleho - Možnosti záznamu. To já prostě tak občas mám. Procházel jsem pusté prostory, se zajímavě přetříděnými skici autorů převážně 20.století. Přetříděnými ovšem výstižně do několika sekcí, s velkou precizností a pílí. Společnost mi dělali paní „nesahat“, které svým počtem výrazně přesahovali návštěvníky. Netvrdím, že byli nepříjemné. Naopak očividně byly rády, že mě vidí. Postáli se mnou v každé z místností a já měl možnost se dozvědět něco navíc z jejich osobního života. Před video-projekcí mi byla nabídnuta židle, abych nevynesl spaní a v interaktivní zóně mě „nesahat“ taktně opustili, abych měl dost soukromí k vytvoření vlastní skici, kterou jsem slavnostně vystavil na nástěnku. Odcházel jsem s pocitem výjimečnosti, kterou ve mne nevzbudilo ani tak umění, jako spíše pocit, že my dobrovolní návštěvníci galerií jsme vymírající druh.


Uběhlo pár dní a já se nechal zlákat další výstavou, tentokrát v centru MUMOK ve Vídni. Téma umění a televize (Changing chanels) se oproti skice zdá být tématem atraktivnějším, ovšem to je záležitost spíše technická. Dovolím si tvrdit, že v otázce konformity, jsou na stejné úrovni. Jak to bude s životem tohoto výstavního prostoru? Hranice které Evropská unie smazala, stále vytváří kontrast s našimi sousedy. Ve výstavním prostoru MUMOK bylo prostě živo a netýkalo se to pouze počtu přítomných hlav. Tato Vídeňská instituce, jako by sama dávala atraktivitu a nový obsah do umění. Tak jaký je ten tajný recept na přilákání veřejnosti do galerie. Na brněnské Muzejní noci je vždy plno. Ale ve zbytku světského roku? Jen školní vzdělávací akce se známým efektem výchovného koncertu.

Byl bych rád, kdybych mohl s určitostí tvrdit, že je to otázka financování. Bohužel mám dojem, že problém je mnohem hlouběji. A dotýká se samotného vztahu veřejnosti k funkcím umění.

Když jsem v interaktivní zóně MG očima projížděl nástěnku s výkresy účastníků přede mnou, zaujal mě výtvor sedmiletého Jonáška. Ten namaloval duhu, což znamená nejen to, že korektně pochopil výstavní sekci ideje, ale i to, že duhou každé drama končí. Nechci být pesimista a ani negativní kritik velice záslužné a nedoceněné práce kurátorů MG. Vše je otázka času a ti co do českých galerií chodí, určitě zaznamenali změnu, ještě to možná chce tu generační.