Ty naše malé nevyspělé mozečky, které falešně trénujeme u pícíček, se nezmohou na to exaktně vyjádřit emoce. Těch do nás rvou elektronická média velké, převelké množství. V krátkých časových intervalech hrdost střídá stud, napětí a nenávist se mění v lásku. Velká témata střídají ty bezvýznamná. Důležité zprávy se ocitají vedle fikce. Tak to je přesně úžasný svět YAKA-WOW.
YAKA-WOW je slovo, které by se mělo užívat víc. YAKA-WOW je nechuť spojená s nadšením. Co je to YAKA-WOW?
Začalo to sporem ohledně škodlivosti elektronických médií. Britská neuropsycholožka Susan Greenová, cítila jako povinnost sdělit lidstvu, že komunikační situace nastavená elektronickými médii je prostě nemožná, škodlivá a že plíživě zničí lidskou populaci. Podobných polemik je spousta a jejich problém spočívá v nekorektnosti a iracionalitě jejich vedení.
Žurnalistka listu The Times Rachel Sylvesterová, se pokusila udělat s madam Greenovou rozhovor. Když se dostali na utrhání pošuků (Nerds), kteří svůj čas marní bezcílným brouzdáním na internetu, stala se malá tisková chyba. „To je pořád jednou fuj (YUCK) a podruhé supr (WOW)“, asi tak nějak se chtěla Greenová vyjádřit. Bohužel nepřející tiskárna spojila oba výrazy na YAKA-WOW. Co z toho?
Kdysi už o tom psal Doughlas Rushkov v kybérii. Pošuci vrátili úder a využili tiskové chyby protivníka. Za pomocí sociálních sítí (hlavně Twitteru) spustili lavinu. Jako hlavní zbraň použili to, co jim bylo Greenovou přisouzeno – neúprosnou iracionalitu. Slogany typu Make YAKA-WOW not war, -WOW is kumbaya for 21st century, Bowm-chika-yaka-wow, bowm-chicka-yaka-wow, zbrázdili internet.
"Marginally reminiscent of a small child saying, 'Look at me, look at me mummy! Now I've put my sock on. Now I've got my other sock on.'"
To je podrážděná reakce Greenové, na Twitterovou lavinu. Pohotově jí odpověděl matematik a tedy též pošuk Matt Parker, videem na kterém demonstruje svůj um obléknout si obě ponožky naráz. http://www.youtube.com/watch?v=hs7fg27Iiq8&feature=player_embedded
Spisovatel a aktivista Cory Doctorow, dokonce uvažuje o založení církve YAKA-WOW, která se do dnešní doby etablovala spíš jako životní filosofie.
YAKA-WOW, je prostě ještě víc cool, než je dnes už prosáklé cool. YAKA-WOW je ambivalence dnešního světa.
Jen si ho zkuste říct nahlas, je to uvolňující. Krásné české kůůůrva to nenahradí, ale dá se užít i v přítomnosti žen a dětí.
Viz čtěte :
http://technology.timesonline.co.uk/tol/news/tech_and_web/the_web/article7105314.ece
http://www.boingboing.net/2010/04/19/whats-up-on-the-inte.html
neděle 25. dubna 2010
neděle 18. dubna 2010
To já občas tak mám ... Možnosti záznamů a Changing Chanels
Krátký výlet za uměním a televizí mě donutil uvažovat o tom, co se u nás v galeriích děje špatně.
Minulý měsíc jsem se rozhodl navštívit brněnský Místodržitelský palác, kde se aktuálně nacházel kurátorský projekt Petra Ingerleho - Možnosti záznamu. To já prostě tak občas mám. Procházel jsem pusté prostory, se zajímavě přetříděnými skici autorů převážně 20.století. Přetříděnými ovšem výstižně do několika sekcí, s velkou precizností a pílí. Společnost mi dělali paní „nesahat“, které svým počtem výrazně přesahovali návštěvníky. Netvrdím, že byli nepříjemné. Naopak očividně byly rády, že mě vidí. Postáli se mnou v každé z místností a já měl možnost se dozvědět něco navíc z jejich osobního života. Před video-projekcí mi byla nabídnuta židle, abych nevynesl spaní a v interaktivní zóně mě „nesahat“ taktně opustili, abych měl dost soukromí k vytvoření vlastní skici, kterou jsem slavnostně vystavil na nástěnku. Odcházel jsem s pocitem výjimečnosti, kterou ve mne nevzbudilo ani tak umění, jako spíše pocit, že my dobrovolní návštěvníci galerií jsme vymírající druh.
Uběhlo pár dní a já se nechal zlákat další výstavou, tentokrát v centru MUMOK ve Vídni. Téma umění a televize (Changing chanels) se oproti skice zdá být tématem atraktivnějším, ovšem to je záležitost spíše technická. Dovolím si tvrdit, že v otázce konformity, jsou na stejné úrovni. Jak to bude s životem tohoto výstavního prostoru? Hranice které Evropská unie smazala, stále vytváří kontrast s našimi sousedy. Ve výstavním prostoru MUMOK bylo prostě živo a netýkalo se to pouze počtu přítomných hlav. Tato Vídeňská instituce, jako by sama dávala atraktivitu a nový obsah do umění. Tak jaký je ten tajný recept na přilákání veřejnosti do galerie. Na brněnské Muzejní noci je vždy plno. Ale ve zbytku světského roku? Jen školní vzdělávací akce se známým efektem výchovného koncertu.
Byl bych rád, kdybych mohl s určitostí tvrdit, že je to otázka financování. Bohužel mám dojem, že problém je mnohem hlouběji. A dotýká se samotného vztahu veřejnosti k funkcím umění.
Když jsem v interaktivní zóně MG očima projížděl nástěnku s výkresy účastníků přede mnou, zaujal mě výtvor sedmiletého Jonáška. Ten namaloval duhu, což znamená nejen to, že korektně pochopil výstavní sekci ideje, ale i to, že duhou každé drama končí. Nechci být pesimista a ani negativní kritik velice záslužné a nedoceněné práce kurátorů MG. Vše je otázka času a ti co do českých galerií chodí, určitě zaznamenali změnu, ještě to možná chce tu generační.
Minulý měsíc jsem se rozhodl navštívit brněnský Místodržitelský palác, kde se aktuálně nacházel kurátorský projekt Petra Ingerleho - Možnosti záznamu. To já prostě tak občas mám. Procházel jsem pusté prostory, se zajímavě přetříděnými skici autorů převážně 20.století. Přetříděnými ovšem výstižně do několika sekcí, s velkou precizností a pílí. Společnost mi dělali paní „nesahat“, které svým počtem výrazně přesahovali návštěvníky. Netvrdím, že byli nepříjemné. Naopak očividně byly rády, že mě vidí. Postáli se mnou v každé z místností a já měl možnost se dozvědět něco navíc z jejich osobního života. Před video-projekcí mi byla nabídnuta židle, abych nevynesl spaní a v interaktivní zóně mě „nesahat“ taktně opustili, abych měl dost soukromí k vytvoření vlastní skici, kterou jsem slavnostně vystavil na nástěnku. Odcházel jsem s pocitem výjimečnosti, kterou ve mne nevzbudilo ani tak umění, jako spíše pocit, že my dobrovolní návštěvníci galerií jsme vymírající druh.
Uběhlo pár dní a já se nechal zlákat další výstavou, tentokrát v centru MUMOK ve Vídni. Téma umění a televize (Changing chanels) se oproti skice zdá být tématem atraktivnějším, ovšem to je záležitost spíše technická. Dovolím si tvrdit, že v otázce konformity, jsou na stejné úrovni. Jak to bude s životem tohoto výstavního prostoru? Hranice které Evropská unie smazala, stále vytváří kontrast s našimi sousedy. Ve výstavním prostoru MUMOK bylo prostě živo a netýkalo se to pouze počtu přítomných hlav. Tato Vídeňská instituce, jako by sama dávala atraktivitu a nový obsah do umění. Tak jaký je ten tajný recept na přilákání veřejnosti do galerie. Na brněnské Muzejní noci je vždy plno. Ale ve zbytku světského roku? Jen školní vzdělávací akce se známým efektem výchovného koncertu.
Byl bych rád, kdybych mohl s určitostí tvrdit, že je to otázka financování. Bohužel mám dojem, že problém je mnohem hlouběji. A dotýká se samotného vztahu veřejnosti k funkcím umění.
Když jsem v interaktivní zóně MG očima projížděl nástěnku s výkresy účastníků přede mnou, zaujal mě výtvor sedmiletého Jonáška. Ten namaloval duhu, což znamená nejen to, že korektně pochopil výstavní sekci ideje, ale i to, že duhou každé drama končí. Nechci být pesimista a ani negativní kritik velice záslužné a nedoceněné práce kurátorů MG. Vše je otázka času a ti co do českých galerií chodí, určitě zaznamenali změnu, ještě to možná chce tu generační.
pondělí 5. dubna 2010
O znásilnění, hrách a fantasmagorech -RapeLay
Řekněte mi někdo, které z médií se nejvíc přibližuje realitě? Pokud si nebudeme lhát do kapsy, tak počítačové hry umístíme na pomyslném žebříku k realitě na některé z posledních míst.
Které jiné médium má tak schizofrenní ambice, které je tak ambivalentní vůči realitě. Chce a nechce se tvářit jako realita. Ano videohry obecně, mají tendenci realističnosti a přitom obsahem jsou v rovině fantasií. Ne v každé z těchto fantasií, brázdí vzduch polonahý chlapec na velkém bílém psisku (Atrei na Falcovi). Vcelku běžnější v určitém slova smyslu bývají fantasie sexuální, které od dob Freuda hledáme za každým rohem.
A tak už od úsvitu internetového oceánu (od dob pra-html-polévky), brázdí jeho vlny pornohry. Novinka v této oblasti - RapeLay je ale opravdu hóódně silná káva. Ale že by měla stát na hraně zákona? Ptejme se proč. RapeLay je Japonská Hentai hra, kde v roli uchyláka znásilňujete nezletilé holky (ve skládané sukni s podkolenkama). Znásilňujete v metru, na záchodcích, v postelích, na pohovce, na lodi, v obchodním domě, na velkém bílém psisku, na ulici … všude možně i nemožně znásilňujete. Kdyby Vám to nestačilo, můžete znásilňovat ještě v tréninkovém módu a vypracovat si tak dokonalou znásilňovací techniku, která se bude všem znásilňeným dívkám líbit a snadněji si je tak poddáte, ale pozor ať neotěhotní!
Samozřejmě, že hra vyvolává diskuze o legalitě všude, kde se objeví. Kromě Japonska, tam je povolena a hrát ji může každý ninja-uchylák (samozřejmě pouze z vědeckých účelů).
Bublina na hladině tohoto pyré se ovšem nafoukla až moc, není to přece diskuze o počítačových hrách, ale o sporných limitech pornorgarfie. Nebo umíte odpovědět na otázku, kdo je menší úchylák... ten co znásilňuje, nebo ten co se kouká ? A jak se to týká reality? Nijak? Třeba mě se zdálo že jsem byl šnek... znamená to, že jsem slizkej, nebo mám dům na zádech? Něco na tom bude, to nevylučuji.
Na závěr připomenu, že Duben je vyhlášen jako měsíc obětí sexuálního násilí. Možná proto se poslední dobou o této hře vyrojilo tolik polemik. Na znásilňování rozhodně není nic zábavného! Na zabití vlastně taky ne, že?
Které jiné médium má tak schizofrenní ambice, které je tak ambivalentní vůči realitě. Chce a nechce se tvářit jako realita. Ano videohry obecně, mají tendenci realističnosti a přitom obsahem jsou v rovině fantasií. Ne v každé z těchto fantasií, brázdí vzduch polonahý chlapec na velkém bílém psisku (Atrei na Falcovi). Vcelku běžnější v určitém slova smyslu bývají fantasie sexuální, které od dob Freuda hledáme za každým rohem.
A tak už od úsvitu internetového oceánu (od dob pra-html-polévky), brázdí jeho vlny pornohry. Novinka v této oblasti - RapeLay je ale opravdu hóódně silná káva. Ale že by měla stát na hraně zákona? Ptejme se proč. RapeLay je Japonská Hentai hra, kde v roli uchyláka znásilňujete nezletilé holky (ve skládané sukni s podkolenkama). Znásilňujete v metru, na záchodcích, v postelích, na pohovce, na lodi, v obchodním domě, na velkém bílém psisku, na ulici … všude možně i nemožně znásilňujete. Kdyby Vám to nestačilo, můžete znásilňovat ještě v tréninkovém módu a vypracovat si tak dokonalou znásilňovací techniku, která se bude všem znásilňeným dívkám líbit a snadněji si je tak poddáte, ale pozor ať neotěhotní!
Samozřejmě, že hra vyvolává diskuze o legalitě všude, kde se objeví. Kromě Japonska, tam je povolena a hrát ji může každý ninja-uchylák (samozřejmě pouze z vědeckých účelů).
Bublina na hladině tohoto pyré se ovšem nafoukla až moc, není to přece diskuze o počítačových hrách, ale o sporných limitech pornorgarfie. Nebo umíte odpovědět na otázku, kdo je menší úchylák... ten co znásilňuje, nebo ten co se kouká ? A jak se to týká reality? Nijak? Třeba mě se zdálo že jsem byl šnek... znamená to, že jsem slizkej, nebo mám dům na zádech? Něco na tom bude, to nevylučuji.
Na závěr připomenu, že Duben je vyhlášen jako měsíc obětí sexuálního násilí. Možná proto se poslední dobou o této hře vyrojilo tolik polemik. Na znásilňování rozhodně není nic zábavného! Na zabití vlastně taky ne, že?
neděle 28. března 2010
Pravda o (v) sérii Bioshock
Dnes už se nemusíme bát tvrdit, že počítačové hry jsou formou kultury. Počítač, braný jako stroj na zábavu, může vyprodukovat i zajímavé kusy, které jsou zacílené na široké publikum, přesto ve svém jádru ukrývají hlubší terén. Pokud nevěříte, odkážu Vás na Bioshock, ale bohužel už asi nikdo jiný.
Dovolte mi malý úvod do Rapture. Města, ve kterém se odehrává děj hry, která se v současné době dožívá svého druhého dílu. Jsme na mořském dně, někde v Atlantickém oceánu a vidíme něco jako splněný sen Kapitána Nema. Podmořské město s mrakodrapy a neony, město vystavěné precizním architektem ve stylu připomínající art deco na přelomu moderny. Sen o společnosti, bez parazitů, bez etických pravidel a kulturních okovů, které brzdí v pokroku. Soubor všech pravidel platných ve městě Rapture odkazuje k filosofii objektivismu rusko-americké filosofky Ayn Rand. Bohužel poslední fakt, je počítačovým hráčům poněkud zamlčen, přesto že by se jednalo o docela atraktivní rozšíření vědomostí.
To je právě ona věc na hře Bioshock, která je ze strany herních recenzentů trochu přehlížena. Samozřejmě, že sebelepší filosofický background neudělá dobrou hru, ale v Bioshocku má na svědomí atmosféru jakéhosi tajemství. S vědomí odkazu Ayn Randové, ve hře nalézáme přízračné detaily. Jména hlavních postav jako např. Mr Fontain , nebo tajemný rebel Atlas. Vize dystopické budoucnosti první poloviny 20. století prostě fungují dokonale a souzní i z dílem této poněkud bizardní autorky objektivistického obratu. Autorky, která nenáviděla altruismus, církev a boha . Autorky, která věřila jen v sebe. Nehodlám zde vznášet dohady o tom, zda tyhle myšlenky fungují či ne. (Bioshock ukazuje hlavně tu odvrácenou stranu)
Problém vyvstává v tom, že tahle zajímavá skutečnost je v reálném světě marketingu hry potlačena. Snadno se tak může stát, že hráč hru dohraje a nemá ani tušení o tom, že lidé jako Randová existují. Potenciální vzdělávací charakter hry je nesmyslně ukryt a ani recenzenti a herní kritici, kteří by měli svoje publikum i svým způsobem vychovávat o této skutečnosti většinou mlčí. Udělal jsem takový pokus, namátkovou metodou jsem vybral pět recenzí Bioshocku a hledal v nich jméno autorky, slova jako objektivismus či alespoň filosofie. Ani v jednom případě jediné recenze jsem neuspěl.
Nechci opakovat slova Pana Holuba z Reflexu (myslím ta o kultuře kriplů), protože věřím v jejích neoprávněnost. Ovšem chceme-li kvalitní scénu počítačových hráčů, což následně zajistí i kvalitní počítačové hry, musíme začít u jejich mluvčích, u kritiků a recenzentů. Co takhle trochu kulturního vzdělání?
Trochu více erudice a nebylo by Holubů.
Základní problém počítačových her je v tom, že jsou brány jako médium primárně určeno k zábavě. Ne jako médium s širokým potenciálem komunikačním a vzdělávacím. Bioshock tak zůstane díky špatně cílenému marketingu střílečka, kde genetickým vylepšením hráči budou říkat kouzla a ti trochu popkulturněji vzdělaní se budou ptát po žánru steampunk a možná budou obdivovat art deco architekturu. My víme svoje, tahle hra má backround. Pokud svoje nevíte, což není ostuda, ale nedostatek , přečtěte si knihu The Fountainhead ( v českém překladu vyšla pod názvem Zdroj Ayn Rand: Zdroj, Berlet, 2000 ) a hru hrajte znovu. Být herním recenzentem, znamená tato okolnost body plus.
Dovolte mi malý úvod do Rapture. Města, ve kterém se odehrává děj hry, která se v současné době dožívá svého druhého dílu. Jsme na mořském dně, někde v Atlantickém oceánu a vidíme něco jako splněný sen Kapitána Nema. Podmořské město s mrakodrapy a neony, město vystavěné precizním architektem ve stylu připomínající art deco na přelomu moderny. Sen o společnosti, bez parazitů, bez etických pravidel a kulturních okovů, které brzdí v pokroku. Soubor všech pravidel platných ve městě Rapture odkazuje k filosofii objektivismu rusko-americké filosofky Ayn Rand. Bohužel poslední fakt, je počítačovým hráčům poněkud zamlčen, přesto že by se jednalo o docela atraktivní rozšíření vědomostí.
To je právě ona věc na hře Bioshock, která je ze strany herních recenzentů trochu přehlížena. Samozřejmě, že sebelepší filosofický background neudělá dobrou hru, ale v Bioshocku má na svědomí atmosféru jakéhosi tajemství. S vědomí odkazu Ayn Randové, ve hře nalézáme přízračné detaily. Jména hlavních postav jako např. Mr Fontain , nebo tajemný rebel Atlas. Vize dystopické budoucnosti první poloviny 20. století prostě fungují dokonale a souzní i z dílem této poněkud bizardní autorky objektivistického obratu. Autorky, která nenáviděla altruismus, církev a boha . Autorky, která věřila jen v sebe. Nehodlám zde vznášet dohady o tom, zda tyhle myšlenky fungují či ne. (Bioshock ukazuje hlavně tu odvrácenou stranu)
Problém vyvstává v tom, že tahle zajímavá skutečnost je v reálném světě marketingu hry potlačena. Snadno se tak může stát, že hráč hru dohraje a nemá ani tušení o tom, že lidé jako Randová existují. Potenciální vzdělávací charakter hry je nesmyslně ukryt a ani recenzenti a herní kritici, kteří by měli svoje publikum i svým způsobem vychovávat o této skutečnosti většinou mlčí. Udělal jsem takový pokus, namátkovou metodou jsem vybral pět recenzí Bioshocku a hledal v nich jméno autorky, slova jako objektivismus či alespoň filosofie. Ani v jednom případě jediné recenze jsem neuspěl.
Nechci opakovat slova Pana Holuba z Reflexu (myslím ta o kultuře kriplů), protože věřím v jejích neoprávněnost. Ovšem chceme-li kvalitní scénu počítačových hráčů, což následně zajistí i kvalitní počítačové hry, musíme začít u jejich mluvčích, u kritiků a recenzentů. Co takhle trochu kulturního vzdělání?
Trochu více erudice a nebylo by Holubů.
Základní problém počítačových her je v tom, že jsou brány jako médium primárně určeno k zábavě. Ne jako médium s širokým potenciálem komunikačním a vzdělávacím. Bioshock tak zůstane díky špatně cílenému marketingu střílečka, kde genetickým vylepšením hráči budou říkat kouzla a ti trochu popkulturněji vzdělaní se budou ptát po žánru steampunk a možná budou obdivovat art deco architekturu. My víme svoje, tahle hra má backround. Pokud svoje nevíte, což není ostuda, ale nedostatek , přečtěte si knihu The Fountainhead ( v českém překladu vyšla pod názvem Zdroj Ayn Rand: Zdroj, Berlet, 2000 ) a hru hrajte znovu. Být herním recenzentem, znamená tato okolnost body plus.
čtvrtek 11. března 2010
1.
OTVÍRÁK k blogu
Klišé : o smyslu elektřiny, kultury, o smyslu blogu a pyrélizaci
Volné paběrkování na hladině kultury, která se třpytí díky elektrickým impulzům, bleskům a výbojům. Ty ji činí efektní, ale můžeme se ptát: je zde něco živého? je to elektřina živočišná - Galvániho, nebo elektřina Voltova? Nezabily tyto výboje ryby pod hladinou? Jedná se o efekt beze smyslu... má smysl voda bez ryb ?
Přijměme fakt, že si ryby zvyknou a užijme si toho, že se kulturní hladiny začínají podobat kolektivnímu mozku, který spojuje jednotlivé neurony výboji a tvoří tak myšlenky.
Připomínám, že tohle není volné psaní, tento článek je velký otvírák k blogu, který si nebere žádné cíle. Blogu, kterému nezbývá nic jiného, než přinést pár fragmentů o světě elektronické kultury. Kultury, která je každému člověku blíž, než by čekal. Její pole je tak široké, že zbývá pouze rezignovat a redukovat obsah na zprávy o tom, co se děje na internetu, v televizi a v kybertextu (rozuměno ve světě počítačových her).
Veškerý materiál tohoto blogu podléhá pyrélizaci, což je podobný postup, jaký používá Vaše máma při výrobě pyré. Je to způsob vaření obsahů, který je signifikantní pro většinu médií (jen tenhle blog se tím netají). Rozvařit, mixovat, zahustit, osladit... Každá informace, která neprojde pyrélizací, je ve svém surovém stavu nezajímavá.
Pochop taky, že se může jednat o to, co se dělo. Tento blog rezignuje na novinky, svět aktualit je nezajímavý a prchlivý. Jestli se ti to , tak upaluj na aktuálně.cz a neztrácej čas na tomhle patetickým blogu. Ve jménu Prousta zde pátráme po životě chrousta a ztraceným čase.
Jak už jsi, Vážený čtenáři, mohl pochopit, můj blog mě zbavuje konformity a smyslu pro humor. Ber to jako dokument o tom, co s lidmi dělá pocit bezpečí, který mají za svým monitorem. Proto zkus tuto svoji zkušenost profilovat v diskuzním fóru - buď hrdina a použij nějaký šťavnatý vulgarismus. Dokaž, že si pravý internaut!
OTVÍRÁK k blogu
Klišé : o smyslu elektřiny, kultury, o smyslu blogu a pyrélizaci
Volné paběrkování na hladině kultury, která se třpytí díky elektrickým impulzům, bleskům a výbojům. Ty ji činí efektní, ale můžeme se ptát: je zde něco živého? je to elektřina živočišná - Galvániho, nebo elektřina Voltova? Nezabily tyto výboje ryby pod hladinou? Jedná se o efekt beze smyslu... má smysl voda bez ryb ?
Přijměme fakt, že si ryby zvyknou a užijme si toho, že se kulturní hladiny začínají podobat kolektivnímu mozku, který spojuje jednotlivé neurony výboji a tvoří tak myšlenky.
Připomínám, že tohle není volné psaní, tento článek je velký otvírák k blogu, který si nebere žádné cíle. Blogu, kterému nezbývá nic jiného, než přinést pár fragmentů o světě elektronické kultury. Kultury, která je každému člověku blíž, než by čekal. Její pole je tak široké, že zbývá pouze rezignovat a redukovat obsah na zprávy o tom, co se děje na internetu, v televizi a v kybertextu (rozuměno ve světě počítačových her).
Veškerý materiál tohoto blogu podléhá pyrélizaci, což je podobný postup, jaký používá Vaše máma při výrobě pyré. Je to způsob vaření obsahů, který je signifikantní pro většinu médií (jen tenhle blog se tím netají). Rozvařit, mixovat, zahustit, osladit... Každá informace, která neprojde pyrélizací, je ve svém surovém stavu nezajímavá.
Pochop taky, že se může jednat o to, co se dělo. Tento blog rezignuje na novinky, svět aktualit je nezajímavý a prchlivý. Jestli se ti to , tak upaluj na aktuálně.cz a neztrácej čas na tomhle patetickým blogu. Ve jménu Prousta zde pátráme po životě chrousta a ztraceným čase.
Jak už jsi, Vážený čtenáři, mohl pochopit, můj blog mě zbavuje konformity a smyslu pro humor. Ber to jako dokument o tom, co s lidmi dělá pocit bezpečí, který mají za svým monitorem. Proto zkus tuto svoji zkušenost profilovat v diskuzním fóru - buď hrdina a použij nějaký šťavnatý vulgarismus. Dokaž, že si pravý internaut!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)
