Pravda o (v) sérii Bioshock

Dnes už se nemusíme bát tvrdit, že počítačové hry jsou formou kultury. Počítač, braný jako stroj na zábavu, může vyprodukovat i zajímavé kusy, které jsou zacílené na široké publikum, přesto ve svém jádru ukrývají hlubší terén. Pokud nevěříte, odkážu Vás na Bioshock, ale bohužel už asi nikdo jiný.

Dovolte mi malý úvod do Rapture. Města, ve kterém se odehrává děj hry, která se v současné době dožívá svého druhého dílu. Jsme na mořském dně, někde v Atlantickém oceánu a vidíme něco jako splněný sen Kapitána Nema. Podmořské město s mrakodrapy a neony, město vystavěné precizním architektem ve stylu připomínající art deco na přelomu moderny. Sen o společnosti, bez parazitů, bez etických pravidel a kulturních okovů, které brzdí v pokroku. Soubor všech pravidel platných ve městě Rapture odkazuje k filosofii objektivismu rusko-americké filosofky Ayn Rand. Bohužel poslední fakt, je počítačovým hráčům poněkud zamlčen, přesto že by se jednalo o docela atraktivní rozšíření vědomostí.

To je právě ona věc na hře Bioshock, která je ze strany herních recenzentů trochu přehlížena. Samozřejmě, že sebelepší filosofický background neudělá dobrou hru, ale v Bioshocku má na svědomí atmosféru jakéhosi tajemství. S vědomí odkazu Ayn Randové, ve hře nalézáme přízračné detaily. Jména hlavních postav jako např. Mr Fontain , nebo tajemný rebel Atlas. Vize dystopické budoucnosti první poloviny 20. století prostě fungují dokonale a souzní i z dílem této poněkud bizardní autorky objektivistického obratu. Autorky, která nenáviděla altruismus, církev a boha . Autorky, která věřila jen v sebe. Nehodlám zde vznášet dohady o tom, zda tyhle myšlenky fungují či ne. (Bioshock ukazuje hlavně tu odvrácenou stranu)

Problém vyvstává v tom, že tahle zajímavá skutečnost je v reálném světě marketingu hry potlačena. Snadno se tak může stát, že hráč hru dohraje a nemá ani tušení o tom, že lidé jako Randová existují. Potenciální vzdělávací charakter hry je nesmyslně ukryt a ani recenzenti a herní kritici, kteří by měli svoje publikum i svým způsobem vychovávat o této skutečnosti většinou mlčí. Udělal jsem takový pokus, namátkovou metodou jsem vybral pět recenzí Bioshocku a hledal v nich jméno autorky, slova jako objektivismus či alespoň filosofie. Ani v jednom případě jediné recenze jsem neuspěl.

Nechci opakovat slova Pana Holuba z Reflexu (myslím ta o kultuře kriplů), protože věřím v jejích neoprávněnost. Ovšem chceme-li kvalitní scénu počítačových hráčů, což následně zajistí i kvalitní počítačové hry, musíme začít u jejich mluvčích, u kritiků a recenzentů. Co takhle trochu kulturního vzdělání?

Trochu více erudice a nebylo by Holubů.

Základní problém počítačových her je v tom, že jsou brány jako médium primárně určeno k zábavě. Ne jako médium s širokým potenciálem komunikačním a vzdělávacím. Bioshock tak zůstane díky špatně cílenému marketingu střílečka, kde genetickým vylepšením hráči budou říkat kouzla a ti trochu popkulturněji vzdělaní se budou ptát po žánru steampunk a možná budou obdivovat art deco architekturu. My víme svoje, tahle hra má backround. Pokud svoje nevíte, což není ostuda, ale nedostatek , přečtěte si knihu The Fountainhead ( v českém překladu vyšla pod názvem Zdroj Ayn Rand: Zdroj, Berlet, 2000 ) a hru hrajte znovu. Být herním recenzentem, znamená tato okolnost body plus.

1.
OTVÍRÁK k blogu
Klišé : o smyslu elektřiny, kultury, o smyslu blogu a pyrélizaci


Volné paběrkování na hladině kultury, která se třpytí díky elektrickým impulzům, bleskům a výbojům. Ty ji činí efektní, ale můžeme se ptát: je zde něco živého? je to elektřina živočišná - Galvániho, nebo elektřina Voltova? Nezabily tyto výboje ryby pod hladinou? Jedná se o efekt beze smyslu... má smysl voda bez ryb ?

Přijměme fakt, že si ryby zvyknou a užijme si toho, že se kulturní hladiny začínají podobat kolektivnímu mozku, který spojuje jednotlivé neurony výboji a tvoří tak myšlenky.
Připomínám, že tohle není volné psaní, tento článek je velký otvírák k blogu, který si nebere žádné cíle. Blogu, kterému nezbývá nic jiného, než přinést pár fragmentů o světě elektronické kultury. Kultury, která je každému člověku blíž, než by čekal. Její pole je tak široké, že zbývá pouze rezignovat a redukovat obsah na zprávy o tom, co se děje na internetu, v televizi a v kybertextu (rozuměno ve světě počítačových her).

Veškerý materiál tohoto blogu podléhá pyrélizaci, což je podobný postup, jaký používá Vaše máma při výrobě pyré. Je to způsob vaření obsahů, který je signifikantní pro většinu médií (jen tenhle blog se tím netají). Rozvařit, mixovat, zahustit, osladit... Každá informace, která neprojde pyrélizací, je ve svém surovém stavu nezajímavá.

Pochop taky, že se může jednat o to, co se dělo. Tento blog rezignuje na novinky, svět aktualit je nezajímavý a prchlivý. Jestli se ti to , tak upaluj na aktuálně.cz a neztrácej čas na tomhle patetickým blogu. Ve jménu Prousta zde pátráme po životě chrousta a ztraceným čase.

Jak už jsi, Vážený čtenáři, mohl pochopit, můj blog mě zbavuje konformity a smyslu pro humor. Ber to jako dokument o tom, co s lidmi dělá pocit bezpečí, který mají za svým monitorem. Proto zkus tuto svoji zkušenost profilovat v diskuzním fóru - buď hrdina a použij nějaký šťavnatý vulgarismus. Dokaž, že si pravý internaut!